Lucie Rybová 
Zvonilo už před pěti minutami, ale studenti třetího ročníku na Brněnském gymnáziu Elgartova, jakoby neslyšeli. V různých částech třídy postávají tři skupinky a vesele se mezi sebou baví. Tmavovlasý kluk zrovna čte něco z proužku papíru dívce proti sobě. Něco o zvuku. Dívka otáčí hlavu a… ajaj, pardon, to není studentka, je to učitelka. A ne ledajaká, je to jedna z oceněných učitelů roku.
Některé pětileté děti zvládají i učivo třetí třídy, emociálně či sociálně jsou na úrovni svých vrstevníků, někdy i níže. Po jaké škole by se měli rodiče těchto dětí poohlížet? A kdy by takové dítě mělo do školy nastoupit? “To není pevně dané. Důležité je naopak nemít od školy vysoká očekávání,” upozorňuje ředitelka Centra nadání Jitka Fořtíková.
Olga Záluská a Radka Herčíková bydlí kousek od sebe, kamarádí se a mají stejně staré syny. Na začátku tohoto školního roku oba nastoupili do první třídy na Základní škole Květnového vítězství v Praze. A čekalo je překvapení. Čím byla jedna nadšená, byl pro druhou zlý sen. Škola totiž nově přešla na slovní hodnocení.
Letošní prvňáčci na pražské Základní škole Květnového vítězství budou první, kdo tam dostane na konci června do ruky místo známek dvě popsané strany A4. Škola se totiž nově rozhodla zavést slovní hodnocení. Učitelé prvňáčků si to pochvalují a říkají, že se díky tomu v hodině hlásí třeba i slabší žáci.
Monika Juchová je školská logopedka na gymnáziu – napravuje nedostatky v řeči u dětí od šesté třídy až po konec střední školy. Místo dětských říkanek „Petr má svetr“ tak musí vymýšlet vlastní texty a využívá k tomu i aktuální situaci. „Slova jako restrikce, rouška, respirátor či střídající se ministři zdravotnictví se dají v logopedii nádherně využít,“ vzpomíná na nedávnou dobu proticovidových opatření.
Na zemi leží zhroucená postava. U ní klečí dvě drobné blonďaté holčičky, mohou jim být teprve čtyři roky. Jedna má ruce natažené v lokti a pravidelně tlačí na chlupatý hrudník velkého pacienta. Teď a teď a teď! Druhá je připravená a když se její kamarádka unaví, hned ji vystřídá. Teď a teď a teď! Takhle se chvíli střídají, až se za nimi objeví záchranář a bezvládného pacienta převezme. Srdce nenaskočilo, dech se neobnovil. Nemohl. Bezvládná postava je obří plyšový medvěd Brumla. Přinášíme reportáž o tom, jak se učí první pomoc ve školce.
Sofie Pukhal stojí v hale Základní školy Květnového Vítězství na pražském Chodově. Po pravici má paní vychovatelku z družiny a před sebou svou novou spolužačku s maminkou. „Ještě prosímtě řekni, že nesmí dceři volat do hodiny,“ říká paní vychovatelka Sofii a Sofie překládá do ukrajinštiny. Maminka kýve a omlouvá se. Vlastně stojí jen dva metry od velké cedule s červeně přeškrtnutým telefonem, ale rozdílů je tolik, že je těžké hned všechny pobrat. A právě i s tím pomáhá desetiletá školačka.
Přemýšlivé děti jsou ve škole s úkolem většinou hotovy dříve, než jejich spolužáci. Učitel jim pak mnohdy zadává úkoly další. Rodiče také ženou s učivem dopředu a dávají například matematické hádanky, které jsou učivem vyšších ročníků. Proč to nejsou ideální cesty vysvětluje ředitelka Centra nadání Jitka Fořtíková.
Ředitel školy klečí na zemi a nad ním se tyčí páťáci. Žák čtvrté třídy sedí na dva metry vysokém kameni. Děti se válející v trávě a mžourají přes papírové okénko. Tak si asi většina lidí školní výuku nepředstavuje. Ale i tak může vypadat – když neprobíhá ve třídě, ale na školní zahradě.
„To je test pro lůzry, něco těžšího nemáte?“ řekne váš syn a mává nad hlavou vyplněným testem z matematiky. „Je to banda tupců, s těma se bavit nebudu,“ pronese dcera po návratu ze školy. V ruce máte potvrzení, že vaše dítě patří mezi dvě procenta nadaných dětí a místo, abyste se radovali, v hlavě vám běží podobné scénáře. Vždyť už teď je pro něj těžké zapadnout v kolektivu, protože má jiné zájmy než vrstevníci. A teď je to černé na bílém. Říct mu to, nebo to tajit?
