„Já jsem v hodinách klavíru vždy něco musela. Tady je etuda, stupnice, Bach… Až postupně jsem objevila radost z vlastní tvorby a volby a chci ji dopřát i svým žákům. Chci, aby měli možnost se projevit, pohybovat se v tvůrčím prostoru,“ přibližuje svůj přístup k vedení učitelka klavíru Denisa Romanidu. Propracovala se k němu skrze léta praxe i vyhoření.
Za domácí úkol si přečtěte říkanku ve slabikáři, strana 32. Spočítejte příklady ve cvičení č. 4 a 5 na straně 41. Napište dvacetkrát písmenko „s“. Procvičte si dnešní látku na str. 16. Domácí úkoly patří mezi rodiči asi k těm nejnepříjemnějším povinnostem, které se se školou pojí. Proč jsou tak nenáviděné?
Autorka Lenka Blažejová se nebojí velkých témat. Před pár lety na základě vlastních traumatických zkušeností vydala například materiály pro maminky, které si prošly ztrátou dítěte. Na konci minulého roku pak pustila do světa další titul, kterému dala název Cíťa. A jak sama na jeho prvních stránkách říká: „Tahle knížka je pro introverty a citlivky. Abychom konečně uvěřili své vnitřní síle i hodnotě a odvážili se (je) ukázat. A pro ostatní lidi, aby nakoukli do našeho světa a trochu ho pochopili.“ Stojí to za čtení? Rozhodně ano.
Procvičit si logické myšlení a vidět matematiku jinak než jen jako příklady v sešitě. To je cílem matematických kroužků, které fungují v jednadvaceti školách po celé jižní Moravě. Učitelům s jejich organizací a metodikami pomáhá organizace JCMM, která v regionu vyhledává a podporuje nadané děti. “Byli jsme překvapeni, kolik nadaných dětí ve škole máme,” říká jedna z učitelek.
Místo pro setkávání, prostor pro vzdělávání, úkryt před šikanou, zázemí pro odpočinek a v neposlední řadě hlavně police plné knih, tím vším jsou – anebo mohou být – školní knihovny. V České republice jich existuje podle posledních údajů Centra pro školní knihovny z roku 2019 přibližně tři a půl tisíce.
Válka na Ukrajině už trvá téměř rok, a tak je načase se podívat, jak se daří uprchlíkům v Česku. Podle studie Hlas Ukrajinců: duševní zdraví narážejí na komplikace spojené s bydlením i sháněním práce, která by odpovídala jejich kvalifikaci. Stejně je ale trápí i to, co není na první pohled vidět, a to jsou úzkosti a deprese. Aspoň některým z nich nabízejí pomoc a úlevu odborníci kteří sami našli v Česku útočiště před válkou.
„Dát dítěti v patnácti balíček kondomů a říct, že si má dávat bacha, nestačí!“ říká v úvodu kniha, kterou vydala nevládní organizace Konsent. A autorky Dagmar Krišová a Marcela Poláčková v ní dokázaly neskutečné. Sepsaly knížku, u které se nemusíte červenat ani cítit trapně. Která mluví dospěle, odborně, a přesto velmi lidsky tak, abyste rovnou mohli jít a začít se svými dětmi mluvit o intimitě, vztahu k vlastnímu tělu, prvních láskách, ale i bodyshamingu nebo hledání vlastní gender identity. (A dost možná si ujasnili i spoustu „svých věcí“.)
Na dětských hřištích si můžete vyslechnout zkazky o „těch“ otázkách, které děti dříve nebo později položí. Situace, kterým se většinou nevyhnete. Týkají se obvykle poznávání sexuality nebo i morálky. Jsou to takové ty chvíle, kdy vaše dítě přistoupí v tramvaji k úplně cizí ženě a zeptá se jí, jestli má na určitých místech „také chlupy“ nebo nahlas prohlásí o pánovi naproti, že „je opravdu strašně tlustý / ošklivý“.
Kryštof z Prahy je nadaný, zvídavý a empatický – a zároveň nepozorný, vznětlivý, temperamentní. Život s ADHD v rodině je jako jízda na horské dráze. „Hodně nám pomáhá být venku a cestovat,” říká jeho máma Alena Bartošová. “Když z dětí s ADHD sejmete vnější tlak, najednou vidíte, v čem jsou dobré.”
O zhoubném vlivu technologií na přiměřený vývoj dětí se vedou debaty už několik let. Rodiče, učitelé i náhodní pozorovatelé mají tendenci se pohoršovat nad tím, že dnešní mládež mobily prakticky nepustí z ruky. Kolik času na síti je vlastně příliš? A dokážou naše problémy vyřešit aplikace rodičovské kontroly?
