Aneta Gáborová 
“Proč se neučíš? Běž se učit!” Jako byste se slyšeli, že? Tohle magické zaklínadlo se poměrně často nese leckterými českými domácnostmi. Jenže hodně dlouho se učit ještě neznamená hodně se toho naučit . Co má dítě sedící nad vyjmenovanými slovy nebo příklady na čtvrtletku z matematiky konkrétně udělat, aby mu znalosti v hlavě zůstaly, ideálně co nejdéle?
Jedete po práci s hlavou plnou starostí domů. Děti se v autě handrkují o tom, jaká písnička se bude poslouchat. Domácí úkoly jsou boj. Večeři, kterou jste nachystali, alespoň jedno z vašich dětí nechce jíst zato by vám rádo předvedlo soutěž v krkání, která teď frčí ve škole. Už toho máte za celý den dost. Křičíte a vyhrožujete. Posíláte děti do jejich pokoje a cítíte směsici vzteku, beznaděje a viny. Nejste sami, komu se to děje. A nejste proto ani špatní rodiče.
Prvňák Pepa ve třídě rozbaluje svačinu. Na polici ho zaujme knížka s fotbalistou na obálce. I když ještě neumí číst, knížku si prolistuje. Se spolužákem Karlem obdivují fotbalistovy kopačky a společnými silami se snaží přelouskat několik vět. I tak to může vypadat ve třídě, kde mají děti k dispozici knihovničku. Podobné situace chtěly dětem umožnit zažívat i Veronika Mičietová, třídní učitelka na prvním stupni, a Michaela Hazdrová, maminka tří dětí z Mladoboleslavska. Obě v minulém školním roce třídní knihovničky rozbíhaly. Jedna jako třídní prvňáčků, druhá jako rodič.
Montessori. Toto slovo už někdy slyšel každý, kdo se zajímá o vzdělávání, a i spousta těch, kterým je ukradené. Montessori škol a školek v Česku neustále přibývá. Není divu, že se jim věnuje i první díl seriálu Jak se dělá dobrá škola.
Jak vypadá ideální školka? Mělo by si z ní dítě přinést každý týden písničku, básničku a namalovaný obrázek? Eva a Ondřej Koželuhovi ve školkách dlouhá léta pracovali a dnes se na univerzitě věnují přípravě budoucích učitelek a učitelů předškolního vzdělávání. Pro svou dceru vybírali školku nedávno. „Přijde nám důležité, aby v mateřské škole nebyl čas rozplánovaný na čtvrthodiny a nebyly tam pokud možno žádné kroužky,” říkají. A mají pro tápající rodiče dobrou zprávu: skvělé školky existují.
Nová aktovka, bačkůrky, sešity, ale také slzy, strach nebo odpor. Nástup nebo návrat do školy po prázdninách může být pro děti i rodiče spojen se směsící vzrušení a obav. Možná máte dítko, které se do školy těší a nástup do první třídy nebo návrat do školních lavic mu nečiní potíže. Pokud jsou pro vaše dítě změny a přechody náročné, je podle odborníků dobré nepodcenit přípravu. A to u dětí i dospělých.
Kateřina Fojtíková a Richard Wiesner hledali pro svou rodinu místo v Orlických horách, ke kterým mají od dětství silný vztah. Zcela náhodou narazili na budovu staré německé školy v malé horské osadě Šediviny, kterou se obec chystala prodat. Šedivinští obyvatelé i chalupáři sdružení v Šedivinském spolku se obávali, aby bezmála sto třicetiletý příběh budovy neskončil jako penzion. Noví majitelé v ní nakonec založili Kulturní centrum Schule.
Učitel prostě naslouchá a snaží se odhadnout, co děti cítí a potřebují. A to, co slyší, bere vážně. FOTO: Kateřina LánskáBlíží se srovnávací test, který odhalí, jak si jednotlivé děti vedou v porovnání s vrstevníky. Žáci ve třídě, kde většina dosahuje podprůměrných výsledků, ho psát nechtějí. Bouří se proti tomu „pitomýmu testu” a nechápou, proč … Číst dál
Z hudebky na základní škole mi v paměti utkvělo pouze zpívání ukolébavky Ho ho watanay a rozbor Yesterday od Beatles. Ne že bych proti Broukům nebo indiánské ukolébavce něco měla (ostatně tu ukolébavku dodnes zpívám před usnutím vlastním dětem), ale klasická hudba mě během pobytu ve škole nějak minula. Jenže jak mi přibývají léta a narůstá s nimi i počet hloubavých otázek na hudbu od dětí i jisté přejedení z tvorby moderní, cítím potřebu se v oblasti klasické hudby dovzdělat. A ideálně způsobem, který by byl přístupný i dětem. Brouzdání po internetu i přejíždění polic v krajské knihovně však nepřineslo uspokojivé výsledky.
Klouzačka s domečkem, houpačka, autíčko nebo motorka na pérovací pružině, pískoviště, měkčené povrchy. Vše sladěné do výrazných barev. Design dětských hřišť v posledních desetiletích u nás i ve světě podléhá jisté unifikaci, která sleduje jasný cíl. Aby byla dětská hřiště co nejbezpečnější. Jenže děti se na nich nudí a paradoxně se chovají riskantně. Jde to i jinak?
