Zažívám velkou frustraci, když občas slyším, že nelze děti a žáky ve školách podporovat ve vnímání, že chyba je v pořádku, protože v životě a povolání není možné chybovat. Často se v takových chvílích argumentuje povoláním lékaře nebo ředitele jaderné elektrárny, profesích které v nás vzbuzují respekt. Podobná tvrzení mi nedávají smysl ze tří důvodů.
Vzděláním jsem strojní inženýr a na naší škole učím „práci se dřevem“. Řezání, hoblování, tvarování dlátem, rašplí, pilníkem učí děti manuální zručnosti, nebo spíše koordinaci pohybů, ale to není zdaleka jediný účinek. V těchto hodinách nejde primárně o to naučit se něco vyrobit ze dřeva, je to o rozvíjení bdělosti, vůle a praktického přístupu ke světu.
Ještě dva týdny běží nominace do ceny pro inspirativní pedagogy Global Teacher Prize Czech Republic. Nominovat učitele může každý, ten pak ale ještě musí do ceny vyplnit přihlášku. Stejně, jako to loni udělal učitel biologie a chemie na pražském Gymnáziu Botičská Petr Šíma. Nejen o ceně GTP CZ si s Petrem Šímou v EDUcastu povídala Pavla Lioliasová.
Už nějakou dobu si říkám, že napíšu něco ke slovnímu hodnocení z pohledu rodiče. Když nám zrovna minulo pololetí, je docela vhodný čas. Rodičovskou zkušenost se školním hodnocením mám už poměrně dlouhou, s tím slovním ale jen rok a půl. Má dcera totiž po prvním stupni s klasickým známkováním (i když na známky nebyl kladen velký důraz) přešla na novou školu, kde se na vysvědčení a ve čtvrtletí kombinuje číselné hodnocení se slovním.
Se začátkem nového roku startuje také nový ročník ceny pro inspirativní pedagogy – Global Teacher Prize Czech Republic. Je tu s námi už šest let. Důvodů, proč jsme se tehdy rozhodli do projektu pustit, bylo více. Samozřejmě vnímáme, že je důležité učitele podpořit, ocenit a motivovat do další jejich práce. Ale hlavně jsme chtěli změnit stereotypní nahlížení na učitele jako na někoho nedotknutelného, kdo stojí před katedrou, káže, a po dětech vyžaduje, aby přijímaly jeho pravdu, v žádném případě nepokládaly zvídavé otázky, nepátraly po smyslu a poslušně dělaly to, co se od nich očekává.
V českém prostředí bývá zvykem odpovídat na otázku Jak se vede? alespoň mírně nejistě. Jde to, jakž takž, no to víš, pořád stejně… Jdou nám lépe negativa, snadno vidíme to, co je tak nějak na pytel. Tento postoj často prosakuje i do debat o tom, jak se daří našemu vzdělávání. Vidíme, co se nedotáhlo, stále se nedaří, a i když jsme pokročili, stále nemáme… Je určitě třeba zjišťovat, kde jsou rezervy a co dělat jinak a lépe. Náš problém je ale v tom, že u toho často zůstaneme a pak jsme z takových diskusí otrávení a unavení. A i proto si na otázku Jak se vede našemu vzdělávání a co mu přát zkusme protentokrát odpovědět malinko jinak.
Stačilo by změnit jen jednu věc, aby se Česká republika zlepšila v testování PISA a aby se snížily vzdělávací nerovnosti, se kterými tak zápasíme. A nestálo by to žádné peníze. Změnit kulturní vzorce je ale asi to nejtěžší. Teď mluvíme o běžném a rozšířeném přesvědčení českých dětí, že na něco nemají buňky. A o tom, co pomaha asijským žákům ve zdolávání vzdělávacích překážek.
Na norských vysokých školách pomalu končí semestr a studenti vyplňují hodnocení svých pedagogů. Jako ekonomka vzdělávání mám v tomto období vždycky žně. Ani ne tak kvůli překlepům, které obvykle vedou k humorným situacím – jeden student mi například spojil jméno a příjmení a označil mě jako “profesor Fenka”. Je to ale důležité období především díky tomu, co se dozvím, že se v různých kurzech děje, a jak to na studenty působí.
Základní školou i gymnáziem jsem prošla bez větších obtíží. Většinu svých vyučujících jsem měla v kategorii „zase po mně něco chce” a popravdě ani moc nedoceňovala, čeho všeho se mi dostává. V dospělosti jsem si pak na učitele a školy obecně rozvinula kritický pohled. Ať už šlo o probouzení motivace k učení, edukaci žáků o duševním zdraví nebo kritické myšlení, to vše podle mého soudu mělo silné trhliny. Když jsem před čtyřmi lety začala pracovat v Učiteli naživo, hodně se toho pro mě změnilo.
V Česku žije celá řada cizinců, jejichž děti nastupují do českých škol. A nestačí se divit. Němci neznají oslovení “paní učitelko”, protože běžně oslovují pedagogy jménem. Pro Ukrajince je jednička ta vůbec nejhorší známka, pro Švýcary je překvapením, že u nás rodiče děti doprovázejí do školy. Čeho si na našem školství všímají další expati?
