Když se na začátku listopadu odvysílal poslední díl z druhé série Pan Profesor s Vojtou Dykem, říkala jsem si, že se mi po něm bude stýskat (po seriálu – ne po Vojtovi). I když tohle byla oproti Ochránci nebo netflixovské Euphorii naprostá soap opera (a druhá řada byla oproti té první fakt slabá), je prostě dobře, že seriály ze školního prostředí vznikají.
I když jsou počítačové hry součástí naší kultury už dlouhou dobu, vzdělávací systém v Česku a na Slovensku je obvykle nereflektuje a spíše se jich obává. Vůči hrám a hráčům převládají spíše negativní emoce. Není to ale chyba?
Jsem velký patriot, Evropu mám rád a Česko obzvlášť – a to říkám jako člověk, který se už od 90. let pohybuje po celém světě a v posledních desetiletích víceméně žije v Asii. Poslední dva roky jsme strávili v Malajsii – napřed nás tu uzamkl covid a teď už na ostrově Penang zůstáváme z vlastní vůle. Naše děti – šestiletý Saša a tříletá Zara – se tu totiž začali vzdělávat, a já vidím, že něco aspoň přibližně tak kvalitního, jako je naše čínská mateřská a základní škola (i jiné formy vzdělávání jsou ale obdobné), bychom v Evropě sháněli jen stěží.
„Máte špatně vyplněný formulář, zastavte se prosím v kanceláři a opravte to,“ volala mi sekretářka našeho lokálního Domu dětí a mládeže, kam jsem přihlásila děti na kroužky. Na formuláři GDPR jsem zaškrtla, že nesouhlasím s tím, aby fotografie mého dítěte byly použity pro reklamní účely – tedy na webových stránkách DDM, v místním radničním zpravodaji či na sociálních sítích. Nebylo vůbec jednoduché paní vysvětlit, že NE opravdu znamená NE, ale nakonec jsme se domluvily.
Tvůrci seriálu Prasátko Peppa se po skoro dvaceti letech natáčení odvážili dát do svého pořadu stejnopohlavní pár. Bum prásk. To se dějou věci. Před pár dny schválili obyvatelé na Kubě v referendu něco jako „manželství pro všechny“. Na Kubě. A ve stejnou dobu to mimochodem jako v první postkomunistické zemi střední Evropy potvrdil také Ústavní soud ve Slovinsku. Není to boží? Jako žena, která má doma ženu (a s ní dvě děti), se poslední dobou nestíhám divit.
Chcete si sami určovat, co, kde a kdy a s kým se budete učit? Je to koncept, po kterém by asi skočila velká část dospělých – konečně se učit něco, co nám dává smysl, co nás skutečně zajímá, co opravdu potřebujeme. Wow. Mají to ale tak i děti?
Učitelé, odborníci ve vzdělávání i rodiče si lámou hlavu nad tím, jak pracovat s nadanými žáky. Co by bylo pro ně nejlepší? Tak třeba v matematice – dělená výuka, skok o rok výše, vysvětlování ostatním spolužákům nebo samostudium? Pohled z druhé strany přináší třináctiletá Jana Schmidová – studentka Mensa gymnázia, vítězka celostátní olympiády v mezinárodní dámě a úspěšná závodní veslařka.
Když moje dcera nastupovala do první třídy, hned na počátku jsem přinesla dopis její třídní učitelce. Osobní, velmi otevřeně psaný, vytištěný a zalepený v obálce. Žádný smazatelný e-mail. Dopis, který mně jako mámě neskutečně ulevil od všech strachů, které jsem měla spojené s nástupem dcery do školy. A který – jak už s odstupem vím – pomohl i učitelce v komunikaci s mojí dcerou i se mnou samotnou. Možná i pro vás může být dopis cestou, jak nastavit vztahy se školou?
Když jsem byla malá, nesnášela jsem procházky. Aby mě můj táta na ně nalákal, vždy mi vyprávěl příběhy o zvířátkách. Nikdy to nebylo jen tak, vždy pak následovala diskuze. Řešili jsme, proč se které zvířátko jak zachovalo, jaké mělo možnosti volby, jak se které cítilo. Často tak řešil i mé průšvihy. Když se něco stalo, převedl to do říše zvířátek a na mě to fungovalo. Takhle mi ukazoval celý svět.
A je tu zase ten čas, kdy ze školních webových stránek stahujeme seznamy pomůcek, doplňujeme kufříčky na výtvarnou výchovu a nakupujeme nové přezůvky (nikoliv s volnou patou!) a boty na tělocvik (se světlou podrážkou!). S jednou z položek na seznamu mám ale každoročně obrovský vnitřní problém. Jedná se o obaly, a ke zmíněné nelibosti mám hned několik důvodů.
