Jana Potužníková 
Jsou intelektově nadaní, někdy dokonce mimořádně nadaní. IQ u nich překračuje průměrné hranice. A přesto jejich potenciál nevidí učitelé, ale ani rodiče. Naproti jejich silným stránkám totiž stojí handicap, který intelektem vyvažují tak, že nakonec není vidět nic. Ani handicap, ani nadání. Jen „vybalancovaný průměr“ a na první pohled úplně obyčejné děti, které uvnitř sebe ovšem žijí často dost náročné věci.
Čtou vaše děti? A jaká knížka se jim nejvíc líbila v uplynulém roce? Přesně to zajímá anketu Kniha dětského srdce, která probíhá až do konce měsíce února. Od roku 1993 ji vyhlašuje Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského a zapojit se do ní mohou se svým tipem na nejlepší knížku roku všechny děti do věku 18 let!
Rvačka, při které jedno dítě rozbije brýle tomu druhému. Strkanice při odchodu do šaten, při kterých se spěchající partičce povede „vysklít“ dveře u tělocvičny. Situace, kdy se dětem ve škole nebo z družiny ztrácejí boty, bundy… Hmotná zodpovědnost, resp. to, kdo má co platit komu, se liší případ od případu. A pozor, dokonce při finálním rozhodnutí o zodpovědnosti záleží v mnoha ohledech i na věku dětí!
Má před maturitou, ale už na poli biochemie dosáhla takových objevů, že může ovlivnit celosvětový vývoj v oblasti udržitelných zdrojů energie. Jen během loňského roku za svůj výzkum získala hlavní ocenění v rámci Středoškolské odborné činnosti a v soutěži České hlavičky. Hned vzápětí se stala spoluautorkou odborného článku, v němž mohla zveřejnit výsledky práce v uznávaném vědeckém časopise Nature Communications, a ohromila jimi i mezinárodní vědeckou komunitu.
Na první pohled je šestnáctiletý Michal Stefanov v tom nejlepším smyslu slova normální dospívající kluk. Ale když posloucháte jeho i jeho maminku, víte, že to tak úplně není. Michal je typickou ukázkou dvojí výjimečnosti. Na jedné straně stojí proti dyslexii, dysortografii a dysgrafii v písemném projevu a vývojové dysfázii, jež ho brzdí v komunikaci ústní. Má i mírnou formu poruchy pozornosti. Ale na druhé straně má také vysoký intelekt a sám velmi klidně říká, že právě díky němu umí dys- poruchy vyvažovat. O tom, že navíc vyniká v informatice, se zmiňuje jen okrajově. Jako by o nic nešlo.
Povídaly jsme si někdy v půlce adventu. Uprostřed času, kdy obvykle ve stresu klikáme na online nákupní košíky a přemýšlíme, jestli vanilkové rohlíčky budou stačit ve dvojité dávce. O to půvabnější bylo zastavit se spolu s Ester Bezděk, trojnásobnou mámou a autorkou knížky Rituály šťastné rodiny, a mluvit o tradicích, zvycích a rituálech – o tom, proč můžeme pouštět ty, které nám nejsou vlastní, i vytvářet nové, které nám dovolí žít více přítomnosti a přinesou nám do života lehkost i laskavost, jichž nikdy není dost.
Učí matematiku a fyziku, ale učebnice nepoužívá. Žáky pravidelně žádá, aby mu vystavili hodnocení – a jejich názor bere vážně. Věří, že zásadnější než známkovat je vést děti k tomu, aby se posouvaly. A za důležité v kontextu vzdělávání pokládá i slušné chování či umění komunikovat. Studenty brává mimo jiné do restaurací z michelinského seznamu, vede kurzy vaření a na školy v přírodě klidně stěhuje troubu… a mluvit s ním o jeho profesi je zážitek!
Jako jeden z mála Čechů vystudoval britskou Cambridge. Domů do Prahy se pak Daniel Demovič (25 let) vrátil v roce 2020, aby nastoupil na ČVUT na doktorandské studium v oboru leteckého inženýrství. Letadly žije. Ač by si jednou rád splnil klukovský sen o pilotování, v tuto chvíli má jiné cíle. „Nejvíc mě přitahuje vývoj technologií, teorie a výpočty,“ říká se svým typickým širokým úsměvem, za kterým není žádný těžký introvert, jak se často o nadaných a přemýšlivých předpokládá. Dan je plný energie, která funguje jako doping i pro ty, kdo s ním můžou mluvit, byť jen malou chvilku.
Bití sama sebe pěstmi, vytrhávání si vlasů, řezání se střepy nebo žiletkou. Myslíte, že byste si určitě všimli? Ne nutně. Když už si někdo ubližuje, má zároveň cesty, jak viditelná zranění ukrývat. Nemluvě o tom, že sebepoškozování začíná obvykle ubližováním si, které vidět vůbec není. Je to trend, který sílí. A je důležité o něm mluvit ve školách i doma. Pro bezpečí právě těch dětí a dospívajících, které a kteří se – pokud si ubližují – na světě v bezpečí rozhodně necítí.
Ve třech letech ji zajímal mechanismus fotosyntézy, ve čtyřech začala číst a k pátým narozeninám si přála jediné: opravdový model lidského těla, které ji fascinuje dodnes. „Učila jsem se latinské názvy kostí, snažila se rozumět onemocněním, ale potřebovala jsem rozumět světu obecně, včetně historie či politiky,“ vzpomíná čerstvě plnoletá Darja Klementová na dětství, které coby mimořádně nadané dítě prožívala v mnoha ohledech úplně jinak než její vrstevníci.
