Lucie Römer 
Rodiče a škola – jak to jde dohromady? Nejméně čtvrtina rodičů by si podle průzkumů přála se do dění ve škole svých dětí zapojit. Některé školy to vítají a rodičům svých žáků klidně předají třeba pořádání jarmarků nebo úpravu zahrady, jiné se obávají ztráty kontroly. Co se dá udělat, a kdo je vlastně první na tahu?
O učních se traduje, že je nic moc nezajímá. Zprávy nesledují a na mobilu tak možná hrají hry, poslouchají hudbu a sledují influencery. Jenže co se stane, když dostanou možnost vyjádřit svůj názor a ovlivnit dění kolem sebe? Může z toho vzniknout třeba alegorický vůz, a také pocit, že nemusíme už jen mlčet a čekat, až ostatní něco udělají.
“Klackové z učňáku” a “mrňata ze školky”. Jako by si tyto dva světy ani nemohly být vzdálenější… Na Kutnohorsku se ovšem v letošním školním roce rozhodli, že zkusí vytvářet různá nečekaná propojení mezi všemi stupni škol a napříč regionem. Vznikla nová přátelství, a také několik dřevěných truhliček na poklady.
Říká se tomu “provozní slepota”. Tak dlouho se člověk pohybuje v jednom prostředí, až už ho ani nenapadne, že by mohlo vypadat jinak a lépe. Když ale přijdou nové oči, přinesou s sebou i nové nápady. A když se sejde tým otevřený změnám, můžou se dít věci – a puzzle se pak začne skladovat na jednom místě místo na čtyřech. Jako v jedné mateřince na Kutnohorsku.
Zruč nad Sázavou je malé městečko o pouhých pěti tisících obyvatel. Zdejší základní škola ale svou výuku staví na nejmodernějších technologiích. Žáci tu tráví hodně času s iPadem v ruce a s roboty kroužícími mezi lavicemi. Jednou ze zdejších digitálních hybatelek je Hana Nešporová Myslivcová. Učitelka matematiky, občanské výchovy a informatiky (t.č. na mateřské dovolené) vypráví o svých oblíbených aplikacích i o tom, jak si zručská škola hledala cestu k robotům.
Co to je ten “formativní přístup”? Je to to samé jako slovní hodnocení, triády nebo respektující výchova? Nebo jde o prevenci syndromu vyhoření u učitelů i dětí? Všechny zmíněné nástroje, metody a přístupy jsou součástí formativního přístupu, ale samy o sobě ho netvoří. Následující rozhovor s Ivetou Pasákovou ze společnosti Step by Step ČR by se dal shrnout jako Úvod do formativního přístupu.
Dvacet stejných obrázků visících na nástěnce je odstrašující příklad, jak může probíhat výtvarná výchova ve škole. Přitom podle pedagožky, umělkyně a průkopnice digitálních technologií Baruš Jeřábkové může výtvarná výchova pomoci k rozvoji dětí. “Když začne člověk dělat umění, naučí se nově koukat na svět. Začne ho bystřeji pozorovat, klást si víc otázek, a tím pádem se i víc učit. To platí i o něm samotném – více přemýšlí o sobě,” říká.
Všichni, kdo chtějí zlepšit školství, skloňují slovo individualizace. O úpravě výuky podle potřeb jednotlivých žáků mluví ve dvojrozhovoru také lektorky Barbora Heřmanová a Věra Váňová Krejčová.
Logopedka Veronika Landová navštívila minulý školní rok 23 mateřských škol v okolí Kutné Hory, má tedy slušný přehled o tom, jak na tom děti se svou výslovností jsou. Na jaké narážela nejčastěji problémy? A co mohou pro lepší mluvu dětí udělat rodiče?
Na podzim proběhne v Česku po třiceti letech opět plošné měření tělesné zdatnosti. Jedním z lidí, kteří ho budou mít na starosti, je i trenér házené Josef Salák z Kutné Hory. Tím, jak děti více rozpohybovat, se zabývá dlouhodobě v rámci různých školních projektů: “Někdy stačí malá změna, a pohybu přibude – nejezdit výtahem, nevozit je všude autem, nejezdit jen na odrážedle, ale i chodit,” říká.
