Peter Pöthe je dětský psychoterapeut a psychiatr, autor několika knih o dětské psychice. Jedním z okruhů jeho zájmu jsou úzkostné poruchy. Vydala jsem se proto za ním s jednoduchou otázkou: Jak být méně úzkostným rodičem? A když tuším, že úzkostný rodič jsem, jak s tím mohu pracovat?
Válka na Ukrajině už trvá téměř rok, a tak je načase se podívat, jak se daří uprchlíkům v Česku. Podle studie Hlas Ukrajinců: duševní zdraví narážejí na komplikace spojené s bydlením i sháněním práce, která by odpovídala jejich kvalifikaci. Stejně je ale trápí i to, co není na první pohled vidět, a to jsou úzkosti a deprese. Aspoň některým z nich nabízejí pomoc a úlevu odborníci kteří sami našli v Česku útočiště před válkou.
„Dát dítěti v patnácti balíček kondomů a říct, že si má dávat bacha, nestačí!“ říká v úvodu kniha, kterou vydala nevládní organizace Konsent. A autorky Dagmar Krišová a Marcela Poláčková v ní dokázaly neskutečné. Sepsaly knížku, u které se nemusíte červenat ani cítit trapně. Která mluví dospěle, odborně, a přesto velmi lidsky tak, abyste rovnou mohli jít a začít se svými dětmi mluvit o intimitě, vztahu k vlastnímu tělu, prvních láskách, ale i bodyshamingu nebo hledání vlastní gender identity. (A dost možná si ujasnili i spoustu „svých věcí“.)
Příští rok začne Mensa používat zcela nové IQ testy pro dospělé, děti mají nové od roku 2019. Hlavním autorem obou je brněnský psycholog Vladimír Marček. Jak vlastně nové testy vznikají a proč jsou ty staré už nevyhovující?
Na dětských hřištích si můžete vyslechnout zkazky o „těch“ otázkách, které děti dříve nebo později položí. Situace, kterým se většinou nevyhnete. Týkají se obvykle poznávání sexuality nebo i morálky. Jsou to takové ty chvíle, kdy vaše dítě přistoupí v tramvaji k úplně cizí ženě a zeptá se jí, jestli má na určitých místech „také chlupy“ nebo nahlas prohlásí o pánovi naproti, že „je opravdu strašně tlustý / ošklivý“.
Chcete zajít s teenagerem do kina a a všechny momentální hity a trháky už jste viděli? Nechte se zlákat jedním nenápadným, intimním – a rozhodně nijak velkolepým snímkem ze života dvou třináctiletých kluků z Belgie. Žádné akční scény, žádné speciální efekty, zato spousta emocí ( a mokrých kapesníků) zaručena.
Kryštof z Prahy je nadaný, zvídavý a empatický – a zároveň nepozorný, vznětlivý, temperamentní. Život s ADHD v rodině je jako jízda na horské dráze. „Hodně nám pomáhá být venku a cestovat,” říká jeho máma Alena Bartošová. “Když z dětí s ADHD sejmete vnější tlak, najednou vidíte, v čem jsou dobré.”
O zhoubném vlivu technologií na přiměřený vývoj dětí se vedou debaty už několik let. Rodiče, učitelé i náhodní pozorovatelé mají tendenci se pohoršovat nad tím, že dnešní mládež mobily prakticky nepustí z ruky. Kolik času na síti je vlastně příliš? A dokážou naše problémy vyřešit aplikace rodičovské kontroly?
Blbost, kravina, závislák – to jsou slova, která děti nejčastěji od svých rodičů slýchají ve spojení s online světem. Pro děti jsou přitom technologie přirozenou součástí životů. Jak k nim najít zdravý vztah doma i ve škole? „Jako se děti ve škole učí děkovat a mýt si ruce, měly by se učit i to, co o kom můžou na internetu napsat,“ říká Radka Kůřilová, psycholožka z brněnské organizace Replug me. Rodiče podle ní musí s dětmi o technologiích hlavně mluvit, nikoli jim jen vyhrožovat nebo se pohoršovat.
Jako batole chvilku neposeděl, jako předškolák měl pověst kluka, který je zvídavý, ale dělá si, co chce. Jako školák na prvním stupni často vykřikuje, debatuje a kdekdo s ním má problém. Desetiletý Kryštof z Prahy má diagnózu dvojí výjimečnosti, tedy rozumového nadání spojeného s poruchou soustředění a hyperaktivitou. „Věčně ho někdo peskuje. Ve zprávě z poradny přitom máme: na typické projevy ADHD neupozorňovat, chválit za drobnosti. Cítíš ten rozdíl?” říká jeho máma Alena Bartošová. S autorkou rozhovoru se zná, proto si tykáme.
