Dětí s autismem přibývá – vidět je to třeba i v Jihomoravském kraji. Tady ale mají alespoň výhodu jedné specializované školy, která je určena přímo těmto dětem s různě těžkým postižením. Jak se učí ve škole, kde žáci nejsou rozdělení podle věku, ale podletoho, jak si vyhovují? A mají tu místo pro každého, kdo by ho potřeboval?
Učitel má učit, nikoliv šířit politickou propagandu, vnucovat dětem své náboženské přesvědčení nebo předkládat místo fakt své osobní vyhraněné názory. Učitel má informovat, nikoliv přesvědčovat. Přinášet prostor pro vhled svůj, ale nechat jej i svým žáků. Vyvolávat diskusi, nikoliv šířit strach. Má být nestranný, neutrální a objektivní. Jenže co když děti učí někdo, komu ta názorová nestrannost nějak „nejde“?
„Dnes je mezinárodní den hrochů. Víte, že vydrží pod vodou až deset minut? Jak je vlastně možné, že savec vydrží tak dlouho pod vodou? A znáte jiného, který to dokáže i déle?“ Je 15. února, začíná hodina přírodopisu a probírají se savci.
„Řešil jsem, co když to lidi nebudou kupovat a nebudeme mít na zaplacení, a pak mi docvaklo, že se to nebude dít reálně, a oddechl jsem si,“ směje se Ondřej Lopatka, žák čtvrtého ročníku waldorfského lycea v Praze. Podnikatelský projekt na lyceu trvá jen týden a dva dny, ale na jeho konci mají imaginární firmy název, logo, slogan a podrobný byznys plán včetně analýzy bodu zvratu, odkdy podnik začne vydělávat. A nemůže to být jen tak vycucané z prstu.
Tradiční obrázek výuky v české škole vypadá tak, že ve třídě jsou žáci a s nimi jejich učitel. V posledních letech se ale v hodinách čím dál častěji objevují i jiní dospělí. Mnohé školy mají asistenty pedagoga, jinde ale výuku vedou aspoň občas dva učitelé. Výhody to má pro žáky i pedagogy. “S kolegyní nám to sedne skvěle,” říká učitelka Renata Klimešová ze ZŠ Zdice. “Víc očí víc vidí, a hodina má větší spád, protože se tolik nezdržujeme různými organizačními obtížemi.”
Často se mluví o tom, jak přivést ke čtení nejmenší děti, jak je podchytit, jaké knihy jim nabídnout. A tak trochu se smiřujeme s tím, že v pubertě už jsou děti rozdělené na „čtenáře“ a „nečtenáře“, karty jsou rozdány a nedá se s tím už nic moc dělat. Češtinářka Barbora Medunová z Klášterce nad Ohří to ale odmítá přijmout a bojuje o každou duši na víceletém gymnáziu i střední odborné škole, kde učí. Jak?
Zvoní. Stojím před třídou s osmadvaceti dětmi. Trochu to připomíná takový ten sen, ve kterém se zaručeně ztrapníte. Ztratíte hlas, děti vás pošlou kamsi a váš potomek, který je jedním z dětí v lavici, bude muset změnit školu, protože už všichni budou vědět, že má trapné rodiče. Přitom to začalo tak nevinně. Prvňáci v základní škole na pražském Chodově dostanou svůj první slabikář a já jim povyprávím o tom, jak vznikají knížky.
Motivační citáty na zdech, formuláře na sebehodnocení na nástěnce, klidná atmosféra plná vzájemného porozumění, maximálně deset dětí ve třídě. Pozor, nejsme v soukromé škole s drahým školným, ale na základní škole praktické a speciální – bývalé zvláštní a pomocné škole v Kralupech nad Vltavou. “My jsme tady rádi,” říká za učitele Svatava Rácová. “A děti to cítí. Kolikrát sem chodí, i když mají kašel nebo teplotu a měli by ležet doma.”
Myslím si číslo. Když k němu přidám jednu čtvrtinu ze stovky, vyjde mi třicet. Učitelka Dagmar Marvanová stojí před čtvrtou třídou Základní školy Chodov v Praze. „Tři-dva-jedna-teď!“ odpočítává. V lavicích sedí jedenáct dětí a na „teď“ jim všem vylétnou ruce nahoru. Dlaň mají otevřenou a prsty trčí do všech stran. To není nový způsob hlášení, to oznamují výsledek příkladu, který vyřešily. Právě tu v rámci dělené výuky probíhá hodina matematiky.
Co bychom si měli odnášet ze základní školy? Určitě násobilku a trojčlenku, nějaký ten pravopis a cizí jazyk. Co ale například schopnost vybírat si zdravé jídlo, rozvíjet přátelské vztahy nebo vyhledat odborníka ve chvíli, kdy se propadáme do černých myšlenek? Podle nových Rámcových vzdělávacích plánů by třeba i toto mělo nově patřit k učivu základní školy – a to pod názvem wellbeing.
