Jen pár stovek kilometrů od českých hranic zuří válka a je jasné, že hněv, strach či obavy o budoucnost se odrážejí i ve školách a třídách. Čeští učitelé musejí vystresovaným dětem odpovídat na otázky, o nichž si mysleli, že je nikdy neuslyší. Jak je od nás válka daleko? A přijedou tanky až sem? Co budeme dělat?
Jedna krabička směsného odpadu za dva měsíce, dózy na potraviny vždy po ruce a sledování Netflixu v koupelně při praní látkových plen. Míša a Lukáš Linhovi žijí zero waste, tedy minimalizují plýtvání a maximalizují využití zdrojů. A aby sami měli kde nakupovat, založili si v Písku i vlastní bezobalový obchod. „Změna životního stylu nám zjednodušila život, i když přechod nebyl jednoduchý,” říkají rodiče dnes již tří malých dětí. V době rozhovoru byl nejmladší Ríša teprve na cestě.
Školní učivo je pro ně příliš povrchní, příklady by mohli mít dávno spočítané, v jazyce jsou napřed. Ale důmyslně to skrývají – třeba proto, že na sebe nechtějí příliš upozorňovat. Nebo se bojí, že by jinak nezapadli do kolektivu. Říká se tomu skryté nebo potlačované nadání. „Úmyslné skrývání nadání může vést nejen k zakrnění dovedností a zájmů, ale také k frustraci a nenaplnění potřeb,“ upozorňuje speciální pedagožka Markéta Kůtková.
Kosťa a Saša chodili ještě před čtrnácti dny do školy v Kyjevě. V jejich městě se ale teď válčí, a tak spolu s maminkou a mladším bratrem uprchli do Česka. V úterý poprvé usedli v lavicích pražské Bratrské školy. Po jarních prázdninách nastoupí do Sašiny třídy ještě jedna ukrajinská dívka. „Je to punk, narychlo pro ně sháníme svačiny, obědy, aktovky i penály,“ říká ředitel školy Rostislav Konopa.
Narazila jsem na retro snímek, na kterém byly dívky v bílém tričku a modrých trenýrkách šplhající po tyči. Ta fotka mě hned vrátila do dětství, do školy, do tělocvičny. K učitelce, která nás vyvolávala, a my před celou třídou museli ukázat, že vyšplháme – k červené čáře za jedna, k modré za tři, ani kousek za pět. Alespoň trochu se přitáhnout, zvednout zadeček. První pokus, druhý, třetí. Uf. Nejde to. Zase za pět.
Prvňačka Anička čte doma knihy pro starší děti, píše příběhy a násobí. Ale když je ve škole, slabikuje spolu se spolužáky. A když má příklady hotové, nehlásí se a tiše čeká na ostatní. Říká se tomu skrývané nadání a některé děti – existují indicie pro to, že častěji to bývají dívky – to více či méně vědomě dělají proto, aby mezi vrstevníky nevyčnívaly.
Plánovat si práci, důkladně si rozmyslet, než se do něčeho pustím, nastavit si strategie – to jsou dovednosti, které dokážou usnadnit život. Asi všichni rodiče by si přáli, aby se je děti naučily. Pro samé učivo ale ve škole právě na užitečné dovednosti často nezbývá čas. Některé školy si to ale uvědomují a zavádějí nový předmět takzvaného “Feuersteina”, který má děti naučit, jak v životě používat selský rozum.
Tíseň a obavy z války jsou v souvislosti s aktuálním děním na Ukrajině hmatatelné i v českých školách. Zvlášť náročné situace zažívají v posledních dnech učitelé, kteří mají ve třídách žáky z obou znesvářených států. Další zase museli odpovídat na otázku: bude u nás válka, paní učitelko?
V době, kdy byla Andrea Vedralová čerstvě vystudovanou učitelkou, jí školy připadaly jako továrny na děti, a tak se z oboru vzdělávání chystala uprchnout. Pak ale potkala waldorfskou pedagogiku a zůstala. Po čase se stala angažovaným rodičem a pomáhala vylepšovat školu své dcery, až se v ní stala ředitelkou. A vyvinula zde svůj vzdělávací koncept Škola Můj Projekt. Jedinečné je v něm zapojení rodičů do budování vize školy. „Není to mezi edukátory obvyklý názor, ale já si myslím, že škola by měla s rodiči o své představě jednat. A ještě předtím si zjistit, co oni od ní očekávají. Přece jen jí svěřují to nejcennější, co mají,“ říká.
Na tom, že by Česko mělo mít dobré školy, se asi shodnou všichni. Už mnohem menší shoda ale panuje v tom, jak by měly vypadat. Světlo do debaty na téma kvalitní škola se rozhodla vnést Česká školní inspekce (ČŠI) a na začátku prosince loňského roku vydala zprávu s názvem Společné znaky vzdělávání v úspěšných základních školách.
