Jana Potužníková 
Sebeobrana není ani zdaleka jen o umění bránit se fyzicky. Umění bránit sám sebe je daleko spíš o hlídání si vlastních hranic, schopnosti stát si za svým, držet si od těla manipulátory, ustát slovní agresi… Předat tohle umění by mělo být jedním ze základů současné výchovy. Té doma, ale také té, která přichází ve škole. Jak by to mohlo nebo mělo vypadat a proč?
První skutečný letní tábor bez mámy a táty v dosahu je velká věc. Je to jeden z těch milníků, které se do dětské duše propíšou velmi hluboko. A aby se ideálně propsaly kladně, hodí se vědět, jak zacházet s nervozitou, jež před odjezdem může z mnoha důvodů narůstat nejen u samotných táborníků, ale i na straně rodičů…
Vstáváte unavení a celý den býváte podráždění. Děti se špatně soustředí ve škole, všechno jim trvá. a jako by vás ani neslyšely, když na ně mluvíte… Znáte to? A co kdyby vám někdo řekl, že to všechno změníte jídlem? Respektive pokud pochopíte, jak úzký vztah je mezi tím, co dětem i sobě dáváte na talíř, a tím, jak funguje mozek. Což můžete pochopit, až si přečtete Geniální potraviny od Maxe Lugavereho… Věřte, že ani školní svačinku pak už nikdy nepřipravíte špatně!
Puberta a náš přístup k ní dokonale odráží změny v celé společnosti. Zlom mezi dětstvím a dospíváním je čím dál razantnější i rychlejší, podle posledních poznatků neurovědy přichází už zhruba v jedenácti letech. A přestože si o tom všichni povídáme, připravení většinou nejsme. Puberta tak přináší intenzivní momenty, kdy je potřeba se zastavit a zkusit je pochopit – abychom dál mohli rozumět svým dětem a ony samy sobě. Co nám v tom brání?
I když všichni věří v dobré konce, zůstanou letos po přijímacích zkouškách na střední školy mnohde zklamaní teens. Ti, kteří x měsíců dřeli a žili pod tlakem každodenního mediálního tlaku kolem nedostatku míst, náročnosti testů i vlastních přání a ambic. Jak ošetřit jejich zklamání a vyrovnat se s tím, že studijní budoucnost bude zřejmě jiná, než (jste) si malovali?
Psycholožka Šárka Miková díky své Teorii typů umožnila rodičům lépe chápat své děti a dospívajícím pochopit sama sebe. Vystihuje totiž vrozené potřeby různých typů osobností a dává návod jak s nimi pracovat. Kniha “Nejsou stejné” se stala bestsellerem. Nedávno autorce vyšel další titul – “Milovat nestačí”. Hlavním tématem je tentokrát sebehodnota dětí a faktory, které ji pomáhají utvářet.
Silvie Šeborová je mámou tří dětí a brněnskou autorkou, která si za jednu ze svých knížek, Jak namalovat vejce, zasloužila i nominaci na cenu Magnesia Litera. Před dvěma roky pak vydala Nedělní párty s Picassem s podtitulem Jak nadchnout děti pro umění. Knížku, která si už podle názvu klade nemalé cíle . A navíc troufale tvrdí, že děti mohou odcházet z galerie stejně nadšené jako z kina!
Sexuální výchovu, resp. témata, která se k dětem – co se sexu týče – dostanou ve škole, formuluje Rámcový vzdělávací program jen obecně a školy si pak určují, jak s ním naloží. Většina škol si pořád tato témata nechává na druhý stupeň, do biologie, jako nauku o lidském těle, rozmnožování a později antikoncepci nebo riziku pohlavních nemocí. Proč je to zoufale málo a kudy by měla vést cesta k současnější sexuální výchově? O tom jsme si povídaly s psychoterapeutkou Lucií Šídovou z organizace Freya.
Autorka Lenka Blažejová se nebojí velkých témat. Před pár lety na základě vlastních traumatických zkušeností vydala například materiály pro maminky, které si prošly ztrátou dítěte. Na konci minulého roku pak pustila do světa další titul, kterému dala název Cíťa. A jak sama na jeho prvních stránkách říká: „Tahle knížka je pro introverty a citlivky. Abychom konečně uvěřili své vnitřní síle i hodnotě a odvážili se (je) ukázat. A pro ostatní lidi, aby nakoukli do našeho světa a trochu ho pochopili.“ Stojí to za čtení? Rozhodně ano.
Učitel má učit, nikoliv šířit politickou propagandu, vnucovat dětem své náboženské přesvědčení nebo předkládat místo fakt své osobní vyhraněné názory. Učitel má informovat, nikoliv přesvědčovat. Přinášet prostor pro vhled svůj, ale nechat jej i svým žáků. Vyvolávat diskusi, nikoliv šířit strach. Má být nestranný, neutrální a objektivní. Jenže co když děti učí někdo, komu ta názorová nestrannost nějak „nejde“?
