Montessori. Toto slovo už někdy slyšel každý, kdo se zajímá o vzdělávání, a i spousta těch, kterým je ukradené. Montessori škol a školek v Česku neustále přibývá. Není divu, že se jim věnuje i první díl seriálu Jak se dělá dobrá škola.
Jak nám to říkávali učitelé, když chtěli, abychom něco rychle udělali? „A bez debat!“ Debatování se ale v posledních letech na českých školách zabydlelo a získává si další a další příznivce. Pro týmy středoškoláků dokonce existují debatní ligy v českém i anglickém jazyce. „Schopnost rychle vyhledávat kvalitní argumenty a sebevědomě se vyjadřovat se mi do budoucna bude hodit,“ říká česká reprezentantka Barbora Votlučková. „Málokdo se rodí jako dobrý debatér, ale skrze prohry se to postupně naučíte.“
Cestování s dětmi nemusí znamenat jen klasickou dovolenou, která stojí spousty peněz a odehrává se na ose hotel – hřiště – pláž. Kdo chce opravdu poznat jazyk a kulturu místních a je ochotný na pár hodin denně přiložit ruku k dílu, ten má možnost vyrazit jako dobrovolník do celého světa. A děti nejdou překážkou!
Tsira Jirout je původem z Gruzie a vzděláním koncertní klavíristka a učitelka hudby. Na Waldorfském lyceu v Praze učí hudební výchovu. A to originálně. Její součástí je také pěvecký sbor, který je až do poloviny třetího ročníku povinný. „Nebaví to všechny stejně, ale nakonec se do toho opřou všichni,“ říká. Vystavit děti hodnotné hudební výchově ale v dnešní době není snadné. „Jsou přehlcené vjemy, na druhou stranu bych je ale nepodceňovala, mají vytříbený vkus,“ říká.
V maturitním ročníku ještě nevěděl, co by chtěl dál studovat. Dva roky pracoval, cestoval a nakonec zjistil, že ho naplňuje práce s lidmi. Psychologii vystudoval v Británii a Nizozemsku, chystá se do Ameriky – a to díky stipendiu The Kellner Family Foundation. “Pro získání stipendia nestačí skvělé známky,” říká Dominik Polášek. “Je třeba mít i nějaké mimoškolní zájmy, dobrovolničit, chtít změnit svět k lepšímu.”
„Ahoj, jsem David a chodím s tebou na dějepis“. Věty, které známe z amerických filmů a já si je prožila. Téměř osm měsíců jsem ve školním roce 2019/2020 strávila v rámci stipendia na střední škole ve Websteru, což je předměstí Rochesteru u břehů jezera Ontaria nedaleko kanadských hranic. A než jsem se zorientovala v rozvrhu, trvalo mi to. Sedm vyučovacích hodin jsme začínali většinou před devátou ráno.
Klouzačka s domečkem, houpačka, autíčko nebo motorka na pérovací pružině, pískoviště, měkčené povrchy. Vše sladěné do výrazných barev. Design dětských hřišť v posledních desetiletích u nás i ve světě podléhá jisté unifikaci, která sleduje jasný cíl. Aby byla dětská hřiště co nejbezpečnější. Jenže děti se na nich nudí a paradoxně se chovají riskantně. Jde to i jinak?
Svého finského manžela jsem potkala ve Španělsku a do jeho rodné země jsme se stěhovali, když jsem čekala našeho nejstaršího syna. Všechny naše tři děti, kterým je nyní třináct, jedenáct a osm let, se narodily ve městě Joensuu v jihovýchodním Finsku poblíž ruských hranic. Žijeme v městečku Ilomantsi, kde děti také chodí do školy.
V Česku nyní navštěvuje základní školy mnohem více dětí cizinců než dříve, zvyšují se i socioekonomické rozdíly mezi žáky. Pavel Bobek, učitel ZŠ Solidarita a finalista ceny pro inspirativní učitele Global Teacher Prize Czech Republic 2022 studoval a učil na prvním stupni základní školy v Londýně, kde právě s takovými třídami mají bohaté zkušenosti. Dají se však přenést i do Česka?
Chodíte s dětmi rádi do muzeí? Dokážou obstát v konkurenci moderních technologií? I když u nás najdeme muzea zaměřená na děti, ještě stále je velký prostor pro zlepšení. V Evropě přitom už desítky let zřizují takzvaná dětská muzea, která fungují jako prostor pro hru, učení a poznávání pro všechny generace.
