Trvají jen o něco málo víc než dvě hodiny, a přitom rozhodnou o tom, jak bude vypadat život dítěte v následujících nejméně čtyřech letech. Řeč je o jednotných přijímacích zkouškách, které letos absolvuje v Česku na 114 tisíc žáků základních škol. Deváťáci k nim nastupují 13. a 14. dubna, víceletá gymnázia je pořádají ve dnech 17. a 18. dubna.
Výzvu za dobrovolné úkoly podepsalo už více než třináct set lidí. Podle její předkladatelky Heleny Zitkové by dobrovolnost úkolů neznamenala jejich konec. Naopak by to dětem mohlo pomoci zjistit, čemu by se chtěly věnovat. „Pokud budeme děti nutit dělat všechno, nemohou své vlohy ani objevit, nemají na to prostor,“ říká Helena Zitková.
„Veškeré to utrpení už za týden skončí. Konečně budeme mít volný víkend s rodinou“, říkal mi nedávno jeden známý, jehož dítě se intenzivně připravuje na přijímací zkoušku na střední školu. Slzy, pláč, křik, odříkání, nervozita, nekonečný tlak, nebo neadekvátní očekávání rodičů. Děti, které o víkendu místo pohybu a odpočinku chodí na osmihodinové doučování, za které vystresovaní rodiče platí horentní sumy agenturám, v nichž doučují bývalí zaměstnanci státu.
Počet odkladů povinné školní docházky v Česku už několik let neklesl pod 20 procent. V Evropě jsme v tomto ohledu rekordmany. Přibývá logopedických vad, sociální i celkové nezralosti. Některé poradny navíc schválí i devadesát procent žádostí o odklad, jiné jen desetinu. Ministerstvo proto plánuje změny.
Naše sedmiletá dcerka je nadaná. Oficiální potvrzení z poradny máme dva roky, ale vidět to bylo mnohem dřív. Už v jednom roce mluvila ve větách a neustále se na něco vyptávala, něco zjišťovala, chtěla všemu rozumět. Ve čtyřech letech četla knihy, vymýšlela příběhy, psala si deník a podobně. Ve školce nám řekli, že by se nám možná mohl do školy „hodit nějaký papír“. Proto jsme se vydali do pedagogicko-psychologické poradny a odnesli si „diagnózu“ – nadání.
Když bylo Anetě pět let, uměla už psát tiskacím písmem, sčítala i odčítala do desítky a chápala zlomky. Díky své skvělé paměti měla také pokročilé znalosti všeho, co jí do té doby zaujalo. Vše nasvědčovalo tomu, že první třídu zvládne bez problémů. Jenže se narodila na začátku října. Podle zákona tak měla nastoupit do první třídy až těsně před svým sedmým rokem.
Na brněnské Základní škole Křídlovická je na prvním stupni vždy jedna ze tří tříd – třída B jako Brno – určená pro nadané děti. Učitelka Alena Nováková s kolegyněmi na škole rozvíjí podporu nadání již sedmnáct let a učí to i další pedagogy. „Potřeby intelektu se dnes dají saturovat snadno i mimo školu, jde mi hlavně o pohodu nadaného dítěte,“ říká a den před jarními prázdninami otevírá novinářské návštěvě dveře své třídy.
Jedenáctiletý Štěpán má diagnózu ADHD. Při zápisu na jednu pražskou základní školu se od ředitelky dozvěděl, že ona na ADHD nevěří. „O ADHD se mluví jako o jedné z nejprozkoumanějších poruch, existují kvanta literatury, zároveň jde ale paradoxně o jednu z poruch, která je nejvíce znevažovaná, mnoho lidí popírá její existenci vůbec,“ vysvětluje psycholožka Alena Šešulková z Centra pro rodinu a sociální péči, kde se věnují osvětě v této oblasti v rámci projektu Neklidné děti.
„Já jsem v hodinách klavíru vždy něco musela. Tady je etuda, stupnice, Bach… Až postupně jsem objevila radost z vlastní tvorby a volby a chci ji dopřát i svým žákům. Chci, aby měli možnost se projevit, pohybovat se v tvůrčím prostoru,“ přibližuje svůj přístup k vedení učitelka klavíru Denisa Romanidu. Propracovala se k němu skrze léta praxe i vyhoření.
Docházka do školy nám nesedí, svoje děti budeme učit doma. Toto rozhodnutí činí rok od roku víc rodičů. Počty “domškoláků” narůstají a přispěla k tomu i covidová distanční výuka. Každá rodina je jiná a k domácí výuce přistupuje po svém. “Trochu mě mrzí, když si lidé myslí, že si jen ulehčujeme život,” říká jedna z matek-učitelek v jedné osobě. “Domškoláctví je všechno, jen je snadné.”
