Jen pár stovek kilometrů od českých hranic zuří válka a je jasné, že hněv, strach či obavy o budoucnost se odrážejí i ve školách a třídách. Čeští učitelé musejí vystresovaným dětem odpovídat na otázky, o nichž si mysleli, že je nikdy neuslyší. Jak je od nás válka daleko? A přijedou tanky až sem? Co budeme dělat?
Jedna krabička směsného odpadu za dva měsíce, dózy na potraviny vždy po ruce a sledování Netflixu v koupelně při praní látkových plen. Míša a Lukáš Linhovi žijí zero waste, tedy minimalizují plýtvání a maximalizují využití zdrojů. A aby sami měli kde nakupovat, založili si v Písku i vlastní bezobalový obchod. „Změna životního stylu nám zjednodušila život, i když přechod nebyl jednoduchý,” říkají rodiče dnes již tří malých dětí. V době rozhovoru byl nejmladší Ríša teprve na cestě.
Kosťa a Saša chodili ještě před čtrnácti dny do školy v Kyjevě. V jejich městě se ale teď válčí, a tak spolu s maminkou a mladším bratrem uprchli do Česka. V úterý poprvé usedli v lavicích pražské Bratrské školy. Po jarních prázdninách nastoupí do Sašiny třídy ještě jedna ukrajinská dívka. „Je to punk, narychlo pro ně sháníme svačiny, obědy, aktovky i penály,“ říká ředitel školy Rostislav Konopa.
Dlouhodobě se zabývá problematikou rozpoznávání nadaných dětí a také s tím souvisejícím tématem dvojí výjimečnosti, kdy se vysoká intelektová schopnost zkombinuje s nějakou poruchou. Nyní se psycholožka Šárka Portešová se svými kolegy z brněnské Masarykovy univerzity podílí na vzniku testů, které v podobě zábavné počítačové hry pomáhají rozpoznat různé druhy inteligence u dětí.
„Nápad jsem dostal na výletě na zámku Hluboká. Zrovna se tam konaly sokolnické dny,“ říká desetiletý Albert Karjagin z Litoměřicka. Mezi sokolníky byla i holčička jeho věku a to ho zaujalo. Přemýšlel o ní a pak začal psát knížku s detektivní zápletkou, ve které si Hanička tajně ochočí jestřába ze zoo. Po roce byla kniha hotová a teď děti nahrávají její audioverzi v nahrávacím studiu Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem. Knihovna už sbírá další nápady – stane se v budoucnu místem podpory nadaných dětí?
Tíseň a obavy z války jsou v souvislosti s aktuálním děním na Ukrajině hmatatelné i v českých školách. Zvlášť náročné situace zažívají v posledních dnech učitelé, kteří mají ve třídách žáky z obou znesvářených států. Další zase museli odpovídat na otázku: bude u nás válka, paní učitelko?
Přicházím do třídy, abych zahájil další naši hodinu dějepisu, která bude tentokrát věnována příčinám a začátku studené války. Studenti za pomocí textu a krátkých videí sami analyzují vznik bipolárního světa a klíčové rozdíly mezi “západním” a “východním” blokem. A ještě během práce se ozve jedna studentka, která rozhodně nepatří mezi dějepisné fanynky, s glosou, že ty vztahy jsou tehdy podobné těm dnešním. Narážka na dění kolem Ukrajiny, respektive euroatlantické přetlačování se s autoritářským Ruskem. Ano, pochopila jste správně, reaguji. A dodávám svou oblíbenou větu, že to je kouzlo moderních dějin, nabízejí hodně paralel pro současný svět a nabízejí řadu odpovědí na otázku, proč svět kolem nás vypadá tak, jak vypadá.
Hra není pro děti jen zábavou nebo odměnou, ale dokonce povinností – zpracovávají tak své prožitky, rozvíjejí fantazii, kreativitu nebo paměť. “Děti si v rámci hry zkouší si nové vzorce chování a vstupují do nových rolí. Odhalují a prozkoumávají své nitro, své potřeby, svá přání, budují svůj vztah k sobě a ke světu,” říká dětská psycholožka Kristýna Porazilová. Odborníci tedy tvrdí, že hra je i prevencí duševního zdraví dítěte. Jenže technologie a nároky rodičů mají za následek, že si děti přestávají umět hrát.
„Čtu Reflex i Alarm, baví mě zkoumat svět z různých stran,“ říká Ondřej Oharek, který je studentem maturitního ročníku Arcibiskupského gymnázia Kroměříž. Školu si vybral i přesto, že je vzdálenější a že kvůli tomu musí bydlet na internátu. “Orientoval jsem se cíleně někam, kde nebude vyhroceně soutěživé prostředí. Nemám nic proti výkonovým školám, ale když není dobrá atmosféra, jdou dolů i výkony, a naopak,“ říká.
„Sami jsme našim pěti dětem také pár pohlavků a trestů dali. Nenamlouváme si ale, že to bylo v pořádku,” říkají psychologové Tatjana a Pavel Kopřivovi. Jsou spoluautory knihy Respektovat a být respektován a už více než dvě desítky let hledají v rodičovských kurzech cesty, jak vychovávat bez trestů. „Trest vyvolá emoci a ta dítě odpojí od logického uvažování, takže si neuvědomí důsledky. Autoritativní výchova je rizikem pro rozvoj charakteru i pro demokracii,“ jsou přesvědčeni. To ale neznamená, že když se dítě chová nesprávně, rodič nemá dělat nic.
