Novorozeně, kojenec i batole potřebují v základních otázkách hygieny stoprocentní pomoc dospělého. V jakém věku ale začíná tato pomoc překračovat hranice osobní intimity dítěte? A kde jsou tyto hranice třeba ve školce nebo na táboře, když na ně dohlížejí úplně cizí lidé?
Logopedka Veronika Landová navštívila minulý školní rok 23 mateřských škol v okolí Kutné Hory, má tedy slušný přehled o tom, jak na tom děti se svou výslovností jsou. Na jaké narážela nejčastěji problémy? A co mohou pro lepší mluvu dětí udělat rodiče?
uto změnu všichni zvládnou. Připravenému štěstí přeje. I když toto pořekadlo by v tomto případě možná spíše mohlo znít: ten připravenější bude prostě více v pohodě. Přečtěte si několik tipů, jak dítěti i sobě tento důležitý životní krok usnadnit.
Nástup do školky je velkým životním krokem – připravit by se měly nejen děti, ale především rodiče. “Než začneme s dětmi mluvit o konkrétních krocích, měli bychom se jako rodiče sami zamyslet, co tyto změny znamenají pro nás,” říká lektorka programu Respektovat a být respektován Soňa Kazda a upozorňuje, že se nevyplatí brát nástup dítěte do školky jako samozřejmost.
Na zemi leží zhroucená postava. U ní klečí dvě drobné blonďaté holčičky, mohou jim být teprve čtyři roky. Jedna má ruce natažené v lokti a pravidelně tlačí na chlupatý hrudník velkého pacienta. Teď a teď a teď! Druhá je připravená a když se její kamarádka unaví, hned ji vystřídá. Teď a teď a teď! Takhle se chvíli střídají, až se za nimi objeví záchranář a bezvládného pacienta převezme. Srdce nenaskočilo, dech se neobnovil. Nemohl. Bezvládná postava je obří plyšový medvěd Brumla. Přinášíme reportáž o tom, jak se učí první pomoc ve školce.
Ve velkých městech chybí místa ve školkách. Řešením by přitom mohly být třeba lesní třídy, které celkem levně a rychle rozšíří kapacitu běžných školek. Ty totiž nepotřebují budovy či drahé vybavení.
Rutina je opak toho, co si mnozí představují pod dobrou předškolní výchovou. Waldorfská škola ale na opakování a rituálech staví. „Když máme začít uklízet, začnu ve stejném koutě jako každý den a děti samy vědí, co mají dělat, a následují mě. Základní metodou pro tento věk je nápodoba,“ říká ředitelka waldorfské mateřské školy ve Slušticích u Prahy Táňa Smolková, která se waldorfskou pedagogikou zabývá už třicet let.
Oksana je osmatřicetiletá manažerka mezinárodní farmaceutické firmy z Oděsy, má dvě dcery, Sofii a Zlatoslavu. Už přes týden bydlí v Mnichovicích u Smolkových. Táňa Smolková a Ivan Smolka jsou oba ředitelé waldorfských škol. Tak je napadlo, že by mohli ubytovat ukrajinskou rodinu, která pro své děti zvolila waldorfské vzdělávání, aby v tom mohli pokračovat. A takovou rodinu našli. „Podmínky nám hrají do karet, náš domeček umožňuje celkem bezproblémové soužití dvou rodin,“ říká Táňa Smolková. „I tak je to ale náročné. Je to pro nás velkou vnitřní školou.“
Metoděj se začal měnit ve dvou letech. Doma si s diagnózou poruchy autistického spektra poradili, ale ve školce se polekali a začali doporučovat, aby chlapec přešel do speciální školky. Rodiče trvali na tom, aby zůstal s ostatními neurotypickými dětmi, a i přes těžké začátky je dnes případ Metoděje braný jako příklad podařené inkluze. „Myslím si, že školka si na synovi osahala, jak se k dětem se znevýhodněním chovat, a teď už si troufnou na ledacos,“ říká matka Alexandra Šmídová.
“Co nám ukázala doba pandemie je, jak je důležité, aby děti vždy měly na blízku nějakou pomoc. Protože dětství nepočká.” FOTO: Kateřina Lánská„Sháněli jsme techniku, komunikovali se školami nebo nosili do rodin papíry a ořezávátka,“ vypočítává Martina Zahradníková z organizace HoSt, jak během předchozí vlny pandemie pomáhali školákům. Jejich cílovou skupinou jsou přitom rodiny s … Číst dál
