Jsou intelektově nadaní, někdy dokonce mimořádně nadaní. IQ u nich překračuje průměrné hranice. A přesto jejich potenciál nevidí učitelé, ale ani rodiče. Naproti jejich silným stránkám totiž stojí handicap, který intelektem vyvažují tak, že nakonec není vidět nic. Ani handicap, ani nadání. Jen „vybalancovaný průměr“ a na první pohled úplně obyčejné děti, které uvnitř sebe ovšem žijí často dost náročné věci.
Anna Fučíková je expertkou v oblasti nanotechnologií. Její objevy pomáhají v řadě oblastí, včetně lékařství, kde jsou využívány při léčbě rakoviny. Cesta k vědecké dráze pro ni však byla složitější než pro jiné. Na základní škole dvakrát téměř propadla a například otazník se naučila správně psát až v páté třídě. Je totiž silná dyslektička. Jak dokázala projít systémem českého vzdělávání? A jak zvládá práci vědkyně?
Děti si v jedné škole mohou dát skvělý oběd, o vesnici vedle mohou ve druhé dostávat nevzhledné cosi, co pamatují ještě jejich rodiče. A obě školní jídelny tím splňují nastavené nároky a pravidla takzvaného spotřebního koše, podle kterého mají kuchařky vařit. Jenže doba se mění a po více než třiceti letech by se mohl ještě letos dětem na talíři objevit oběd podle nových pravidel.
Návaly pláče, špatný spánek, panické ataky. Úzkostmi trpí v Česku až třetina dětí a jejich problémy se většinou projevují už na základní škole. Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) teď rozjíždí nový program pro rodiče nazvaný Bez obav. „Čekací lhůty k odborníkům jsou dlouhé i šest měsíců. Když ale rodič s dítětem chce pracovat a dostane k tomu vhodné techniky, nakonec dítě terapeuta nebo psychiatra nemusí ani potřebovat,“ říkají Marie Polášková (MP) a Marta Fišerová (MF).
Vztahy mezi rodinou a školou se probírají na sociálních sítích i v tradičních médiích, ve sborovnách, kavárnách i na dětských hřištích. Co si budeme povídat, prostor a pozornost dostávají mnohem spíš příklady vztahů problematických, zejména pak nevhodné, necitlivé či nedostatečné komunikace. Na dvě kliknutí najdete mraky bizarních poznámek z žákovských knížek a školních systémů, vzkazů u písemek a domácích úkolů, ale i historek o bláznivých požadavcích a arogantním vystupování rodičů a ukázek nesrozumitelných emailů z obou stran.
Po krátké oblevě přichází mrazivá noc, očekává se, že teploty klesnou k mínus deseti stupňům. A já? Sedám do auta a vyrážím do jedné pošumavské vesnice. Děti z místní základní školy právě absolvují premiérovou zimní expedici. U toho coby vysokoškolský učitel zážitkové pedagogiky musím být.
I když si to většina z nás myslí, náš mozek není k přemýšlení stvoření. Ba naopak nás před ním má chránit. Těmito slovy začíná kognitivní psycholog Daniel T. Willingham knihu Proč žáci nemají rádi školu?, kde se snaží rozluštit dvě základní otázky – jak funguje mysl žáků a jak se díky tomuto poznání stát lepším učitelem. Po přečtení knihy jde ale říct daleko víc. Sepsané řádky nejsou jen pro učitele, ale pro každého. kdo má zájem o učení.
Vztahy mezi učiteli a dětmi v části českých škol nejsou dobré. Alespoň to říkají výsledky nedávno zveřejněné zprávy z testování PISA, která i tuto oblast zkoumala v necelé třicítce zemí. V kvalitě vztahů mezi žáky a učiteli dosahujeme nejhorších výsledků ze všech. Co to dělá s motivací a psychikou dětí? Jak vztahy ve škole ovlivňuje nálada ve sborovně? A je možné empatii a budování dobrých vztahů ve škole i mimo ní naučit? Nejen o tom jsme si povídali s Hankou Švabíkovou a Petrem Sucháčkem z NVC Brno, kteří pomáhají školám nastavit lepší vztahy a klima díky nenásilné komunikaci.
Dětské mozky jsou nezralé a na život jich samotných, jejich rodičů i učitelů to má dalekosáhlé dopady. Kniha Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte nabízí dvanáct praktických strategií, ve kterých autoři ukazují, jak mohou moderní poznatky o fungování mozku pomoci při výchově a vzdělávání dětí.
„Někdy máme pocit, že musíme dělat dětem klauna, který to pořád táhne, hlavně aby nebyla nuda. Děti jsou zahlcené a pasivně jen čekají, s čím přijde ten jejich zábavný rodič nebo učitel,“ říká lektorka a koordinátorka z Eduzměny Klára Kolmanová. Učí třídy, jak pracovat na vlastních projektech a jak zapojovat děti, aby to nebyla manipulace, ale skutečná participace.
